Dneska jsme vstali v relativně plné síle a vypravili se z Jaipuru do Puškaru. Po cestě jsem si ale vyžádala ještě zastávku v obchodě s botama, kde bych mohla být klidně tejden. Zajímavý je, že u některých bot nerozlišují pravou a levou, to je fakt praktický. 😃 Jak se v tom bude chodit je jiná otázka, ale koupila jsem si radši dvoje, abych si to ověřila. 😉Sortiment pánských bot se točil kolem kožených sandálů, co u nás nosí důchodci s ponožkama a takových těch bot se zatočenou špičkou, který si bohužel Honza nechtěl koupit. 😞

Puškar je svaté město, kam se sjíždějí hinduisti z celé Indie, aby se zastavili v Brahmově chrámu. Tam se ale nesmí modlit, protože Brahmu proklela první manželka a jeho věřící se tedy musí jít modlit k jezeru (dělal nějaký rituál s druhou manželkou a ona se naštvala. Celá ta story byla dost složitá a poměrně rozvleklá, takže vás tím nebudu zatěžovat).

Zase jsem podpořila místní náboženskou komunitu, ale URČITĚ to tentokrát šlo fakt na charitu, protože tam byla i budka, co vypadala docela oficiálně a taky mi ukázali fotoalbum se šťastnejma lidma, který jsem darem podpořila. 👀 Za tři stovky jsem dostala požehnání od mnicha, tečku na čelo, provázek na ruku a dobrou karmu. Původně po mě chtěl 600 za každýho člena rodiny, takže jsem z toho vyvázla ještě dobře 😂Už to máme zajištěný u muslimů i u hinduistů, takže supr. 😆

V Puškaru najdete kromě jezera a spousty chrámů i krásnej barevnej trh a taky dost velbloudů (v listopadu se tu pořádá festival, kde velbloudi tančí, apod.). Ve fotkách pro vás máme jednu hádanku, tak se mrkněte. Honza si koupil růžovou vodu a růžový džem, kterým mi prý na Valentýna namaže toust. Tak se těšim.

Večer jsme měli školu vaření s naší paní domácí a bylo to prostě super, naučili jsme se nán, čapatí, korma kari, rajastánský dhál a jedno vege jídlo. Její manžel je navíc šampion ve zdobení velbloudů, což je náročná a celkem přestižní disciplína, jak jsme pochopili.
Tak zas zítra, jedem do Udajpuru a čeká nás šest hodin v autě, tak nám držte palce. 😏

Pár nezařaditelných postřehů:

1) Z ničeho nic mi zfialověla půlka prostředníčku na levý ruce. Doufám, že nedopadnu jako Brumbál.
2) Puškar je ryze vegetariánský a navíc se tu nesmí prodávat vejce ani víno. To ale neznamená, že by tu nekvetl černý trh.
3) Je to taky zatím jediný město, co jsme viděli, kde není takovej bordel: v obchodech např. nesmí nic balit do plastu. Růžovou vodu jsme si odnesli v plátěným pytlíku.
4) Jídlo na škole vaření jsme měli v nádobí z listů a po našem odchodu ho dostala i se zbytky kráva. 😍

The post Zápisky z Indie: Pushkar appeared first on Oh My Chef.

Krize ze dne třetího přetrvala v podobě Honzovy neustávající nevolnosti a ráno jsme museli k indickýmu doktorovi. Dostal tam prášky zabalený do novin jako nějaký drogy (pravděpodobně u nás ale opravdu nebudou povolený) a pytlík sušenek, aby to zajedl. Průvodce mi prozradil, že doktoři v Indii všeobecně předepisují strašně moc prášků, protože když Ind při odchodu nedostane alespoň 4 pilule na den, připadá mu, že se doktor moc nesnažil nebo (v tom horším případě), že toho moc neumí. Dnešní program jsem tedy absolvovala sama a převzala jsem Honzovu roli reportéra (opravdu hodně toho můžete vidět ve výběrech stories na IG, dokonce i ty prášky a rady od pana doktora).

Jaipuru se taky říká růžové město. Je to proto, že když sem jednou měla přijet královna Viktorie, rozhodli se, že ji přivítají ve velkém stylu a město nabarvili komplet narůžovo. Trvalo to sice asi dva roky, ale prej se jí to moc líbilo. Takže dobrý.

Nejdříve jsme si koupili lassí v místním slavném lassí shopu Lasiwalla, který je otevřený od roku 1944. Na stejné ulici je spoustu napodobitelů, ale originál je jenom jeden a jejich lasíí je opravdu fantastický, má hutnou tvarohovitou konzistenci a já bych se ho mohla užrat. Nechali jsme si ho zabalit s sebou a vyrazili do takovýho podezřelýho podniku na parathu. To je taková placka plněná třeba bramborama. Celý to stálo dvacku, ale je to fakt snídaně, co by mě bavila každý den. Místní ze mě byli trošku nervózní: moc žen tady totiž v podobních občerstvovnách nenajdete. Musíte se prostě naučit to odfiltrovat, jinak by se z toho neustálého sledování člověk zbláznil.

Na programu byla Amber fort, kde mě bavila hlavně místnost se zrcadlovým stropem pro jednu z maharadžových manželek. Ta se totiž rozčilovala, že hvězdy svítí jenom v noci a ona je chce vidět i ve dne. Takovej běžnej požadavek, co se dá v klidu splnit, teda když jste král Rajastánu. Jinak je to opět památka UNESCO a fakt to stojí za návštěvu!

Mimochodem, titul král Rajastánu pořád existuje a dneska je to nějakej dvacetiletej klučina. Můj průvodce pořád mluvil o tom, že mu hrozně závidí a chtěl by bejt taky král. Měl z toho nějaký trauma. A taky z toho, že nikdy neviděl sníh, jak se mi svěřil. Nebo to možná bylo spíš tím, že jeho manželství bylo domluvené a on z toho moc nadšený nebyl.

Prošli jsme se taky městským palácem, trhem a takovým trochu bizarním muzeem obřích slunečních hodin 👁 Bylo toho fakt hodně tak to raději shrnu do bodů:

1) Potkali jsme kobry v košíku a průvodce se divil, že je nechci za krk, prej je to bezva. A kde je to jako bezva se ptám?
2) Krmila jsem holuby uprostřed památkový zóny zrním, který tam PRODÁVAJ! Pražák se zastyděl.
3) Měla jsem na sobě sárí a zkoušela si oblečení v obchodu, kde neměli kabinku, tak jsem se převlíkala v kuchyňce. Když jsem pak vylezla ven, místní prodavači obdivně áchali, jak jsem nádherná. Pro sebevědomí to byla dobrá vzpruha.
4) Pan řidič mě vzal do cukrárny a koupil mi mrkev nasladko s nějakou drobenkou. On toho sezřal celej talíř, mně to zabalil DOMŮ, protože je to moc dobrý (neni).

Následoval výlet do Monkey temple, což je chrám uprostřed skal, kde vládnou opice. Je jich tam fakt dost. Seznámila jsem se tam s vládcem opic (tak se nazval sám), který mi vykládal, že o něm byl dokument na BBC a že ho mám doporučit dál. Tak teda doporučuju. Taky sme si spolu udělali selfie, kdo to má? Bohužel dokument jsem nikde nenašla, tak kdyby se vám ho podařilo objevit, ráda se na to podívám, protože to musí být opravdu výživné.

Pokud jste dočetli až sem a zajímá vás, jak je na tom Honza, tak líp. Snědl všechny předepsaný sušenky a zatímco píšu tenhle příspěvek, vykládá mi, co všecko tady maj na UBER EATS. Tak zase zítra!

The post Zápisky z Indie: Jaipur appeared first on Oh My Chef.

Na lyžáku nám říkali, že třetí den je krizový a dneska se mi to teda asi poprvé v životě potvrdilo 😃

Začalo to tím, že Honzovi nebylo ráno dobře (no nebudu vám lhát, je to proto, že by tu nejradši všecko sežral). Posunuli jsme tedy odjezd z hotelu až na 11, já si v klidu dala anglickou snídani (což se mi už asi nepoštěstí, protože po zbytek pobytu už budeme spíš po hostelech a guest houses, kde si není radno tydle věci dávat: maso, vejce, atd.).

Honza se trochu vzchopil, tak jsme vyrazili a já asi za 20 minut zjistila, že nemám v batohu kindle a došlo mi, že jsem ho nechala pod polštářem. Už jsem začínala být trochu hysterická a náš pan řidič to moc nepobíral, protože pochopil jenom slovo polštář a nebylo mu jasný, proč vyvádim kvůli tomu, že jsem si v hotelu nechala polštář 😅 Kdo by si taky do Radissonu bral vlastní polštáře, že jo. Naštěstí to ale dobře dopadlo, kindle se našel a zase ho můžu někde nechat ❤️

Hlavním bodem programu byla návštěva Fatehpur Sikri, což je komplex chráněný UNESCO. Vystavěl ho Akbar Veliký ještě před Taj Mahalem (16. století). Celá ta story je celkem jednoduchá: pořád neměl syna (přestože měl 3 manželky a asi 20 konkubín) a už byl z toho v depresi, tak šel na místní kopec, tam sídlil svatý muž, ten požehnal manželce, pak se najednou zadařilo. Tak se mu v místním kraji začalo líbit, postavil tu sídlo a když svatý muž umřel,vystavěl mu tu mramorovou hrobku, kam i dneska chodí ženy, co mají problém otěhotnět a vždycky se to nějak vyřeší (byla tu i Carla Bruni se Sarkozim).

Obytná část je placená, takže tu turisty místní vykukové neotravujou. Část náboženská ale placená není, tak se tu potlouká dost různých týpků, co se vám snaží prodat nějakou pitomost za šílený peníze. My jsme si ale gratulovali, protože přece máme místního průvodce, ten nás ochrání. No, skoro.

Začalo to celkem nevinně, a to tak, že si můžeme dojít do hrobky zavázat provázek a splní se nám přání. Máme velký štěstí, že tam zrovna svatý muž je, je to příležitost jednou za život! Ok. Nejdřív nám ale musí říct, jak se tam chovat, není to jen tak. Za chvilku už jsme seděli na koberečku a chlápek s knírem v turbanu nám povídá: hele, já jsem příbuznej svatýho muže, takže todle není žádnej švindl, je to charita. Tady si koupíte látku, my z toho pak šijem oblečení pro děti (LOL, ok si taky připadám jako kráva, že jsem tomu uvěřila, ale v ten moment to bylo neuvěřitelně dojemný 😃) a děláte dobrej skutek a svatej muž vám požehná. Než jsme se rozkoukali stojíme před hrobkou o pětikilo chudší, ale za to s parádnim hadrem na nádobí. Ale jak říkal Honza, jestli se nám splněj ty přání, co jsme si zavázali provázkem, stálo to za to. Průvodce nám pak ještě přidal, že mu jako dáváme jenom 500 rupií, co to má znamenat? No, všecko jsme utratili za ty syny co budeme mít, sorry.

Abychom nebyli jen negativní, na závěr tu máme přehled skvělých momentů dne:
1) Viděla jsem kozu v mikině (v zemi, kde nemaj mikinu ani některý lidi)
2) Pan řidič mluvil u oběda o tom, že jeho dcera má ráda hranolky, já mu řekla, že hranolky má rád každej a on mi nechal přinýst talíř hranolek)
3) Od jednoho pána jsme si koupili svícen, co dělal 14 dní (ale jo fakt, říkal to) a on nám pak řekl, že se bude modlit k Bohu, abychom strašně zbohatli, mohli se vrátit zpátky a koupili celej jeho obchod
4) V hostelu, kde teď bydlíme nám na uvítanou dali pivo zdarma ❤️❤️❤️

The post Zápisky z Indie: Fatehpur Sikrí appeared first on Oh My Chef.

Zdravíme vás z Dillí! A ani nevíme, kde začít. No, tak asi na začátku.

Cesta byla docela pekelná, protože jsme v Amsterdamu kvůli počasí nestihli navazující spoj a byli jsme celkem ve stresu, jestli sem vůbec dojedem. Naštěstí nás hned přehodili na další let a navíc jsme dostali místa s větším prostorem pro nohy, takže výhra. Šílená byla fronta na imigračním v Dillí, kde jsme stáli přes hodinu, protože sice e-visa, ale všecko se to procesuje ručně.Úplně nevím, kde jsou ty výhody. Zlatý naše pražský letiště. 

Naštěstí jsme měli odvoz (na naší tour Rajastánem se tu o nás bude starat řidič pan Naresh) a na hotel se dopravili v jednom kuse. Tady jsme ale zjistili, že sice tu mají docela pěkné pokoje, ale jinak je tu extrémní svinec, nikdo tu neumí anglicky, spíme hned vedle kuchyně, takže je tu celý den a celou noc bordel a navíc tu je z nějakýho důvodu hrozná zima. Další detaily, jak je to tady v tom hotelu děsný najdete ve stories na Instagramu @ohmychefcz, tím vás radši nebudu zatěžovat. Opravdu vtipná byla ale snídaně v hotelu.

Recepce: A co chcete za snídani?
Honza: to si můžeme vybrat?
R: Ne.
………………
(o pět minut později na pokoji zvoní telefon)
R: Jakou byste teda chtěli snídani?
H: tak jednou kontinentální a jednou indickou.
R: Ok, není problém. Bude to za pět minut.
H: Super!
A tohle nám nakonec přinesli…haha. 

Dneska jsme se podívali do Old Delhi, prošli si pár památek, trhy a jenom s očima navrch hlavy čučeli, kolik je tady všude lidí. Několikrát se se mnou chtěl někdo vyfotit nebo mě prostě vyfotil a na nic se neptal. Co s tou fotkou bude dělat radši nevědět. Honza se taky rozhodl, že sekne s kuchařinou a bude pilotovat místní „helikoptéru“ (tak tady totiž říkají rikše, kde je klasické kolo, takže musíte opravdu zabrat. Jak si asi dovedete představit, ten náš s námi neměl úplně jednoduchou práci, protože dohromady vážíme docela dost).

Přikládáme pár fotek a zítra se přesouváme do Agry a taky se stěhujeme, hurá! Píšu tenhle příspěvek pod peřinou, na sobě mám tři vrstvy a cpeme se s Kaplanem kari brambůrkama.

Indie, den druhý 🇮🇳

Noc jsme v hororovym hotelu už prožili docela v klidu, člověk se prostě obrní. Možná to ale bylo tím, že jsme věděli, že hned po ránu vypadneme a už se tam nikdy nevrátíme. Snídani jsme tentokrát radši vynechali a vyrazili jsme s panem Nareshem do Agry.

Autem je to asi tři hodiny cesty a jen dostat se z Dillí je fakt zážitek. Troubení je tu něco jako národní sport. Pak jsme najeli na dálnici, která byla v dobrym stavu, akorát na ní skoro nikdo nejel. V druhém směru se procházeli lidi (nechápu, jak se tam dostali, bylo to uprostřed ničeho), občas si tam někdo odskočil u krajnice nebo prošla nějaká kráva (v horším případě byla rozjetá na dálnici) 🐂

V Agře jsme zašli do restaurace, co nám doporučil pan řidič (jmenovala se překvapivě Taj Mahal) . Výběr padl na kuře tandoori marinované ve špenátu a biryani, skvělá volba. Debatovali jsme o tom, že nám zatím není blbě, což byla moje nejhorší noční můra než jsme vyjeli (kromě kober). Hrdě jsem šla na záchod a tam jsem viděla takový věci, o kterejch nikdy nemůžu mluvit. Naštěstí už jsem ale měla snězeno, tak jsme se sbalili a vyrazili na Taj Mahal.

Pan řidič nám našel průvodce. Tomu jsme teda rozuměli jenom asi polovinu z toho co říkal, ale jinak to s ním bylo prima. Bolela ho noha, tak nás nenutil moc chodit a vždycky nám řekl, že si máme sednout a vychutnávat výhled. Měl to dobře vymyšleno. Taky nás furt chtěl fotit (výsledek přikládám). Zajímavý je, že Indové platí vstupné 60 rupií (pro převod cca děleno třemi) a cizinci 1300. Výhodou dražšího vstupného je, že nemusíte stát v tak dlouhý frontě. Vůbec je to vtipný, protože vždycky když stojíme ve špatný frontě, někdo nám to řekne. Poznat, že nejsme Indové asi není tak těžký.

Samotná stavba: co k tomu dodat, člověk by to asi měl jednou v životě vidět na vlastní oči. Je to opravdu dechberoucí stavba, která je doladěná do nejmenšího detailu. No, taky se stavěla 22 let. Honza říkal, že mi taky takovou hrobku postaví, až dost vydělá. Jeho výklad i videa můžete vidět ve stories na IG (@ohmychefcz). Pak jsme se ještě byli podívat v jednom workshopu, kde zasazují drahé kameny do mramoru a dělají z nich úplně neskutečný věci. Taky ale neskutečně drahý, takže jsme si ke smutku pana majitele nic nekoupili.

Co jsme ušetřili na mramoru, utratili jsme za nocleh: spíme dneska v Radisson Blu Agra. Po tý hrůze v Dillí jsme se museli rozmazlit a je to tady boží! V obří posteli koukáme na Hobita a těšíme se na zítřek. Přejíždíme do Jaipuru, kde snad zase něco dobrýho ochutnáme!

The post Zápisky z Indie: Dillí a Agra appeared first on Oh My Chef.

Tefal Ultrablend má celkem šest programů pro nejrůznější druhy příprav (smoothie, drcení ledu, hot soup – ohřev třením rychle rotujících čepelí až na cca 75 °C, sorbet, ořechy a automatické čištění). Pravdou je, že jsme aktivně používali pouze tři. Ovládání je celkem jednoduché, ale vše se reguluje pomocí tlačítek: z praxe jsem zvyklý spíše na otočný knoflík, který je podle mě trošku praktičtější.

Co se týče designu, není si na co stěžovat: je to krásný moderní mixér. Příjemné modré podsvícení displeje a kombinace černé a stříbrné. Nádoba je samozřejmě průhledná, takže vidíte, co se děje uvnitř a ani hlučnost není tak hrozná, jak bývá u mixérů zvykem.

Kladem je, že víčko nádoby je ze skvělého pružného materiálu, a navíc má dvě zarážky, které upevňují velmi pevně víčko k nádobě. Tak se nemusíte bát, že vám horká polévka vyteče nebo vyletí ven. Otvorem můžete regulovat hustotu pokrmu. K mixéru je taky super pěchovací kolík. Tím můžete celkem dobře regulovat množství obsahu nahoře a dostat ho tak i dolů. Často totiž se vám mixuje třeba pyré jenom dole a nahoře se vůbec netočí. Nádoba má i praktickou odměrku a nálevku, ze které můžete rovnou nalévat do talíře či hrnce, aniž by vám něco stékalo dolů. Rukojeť je odizolovaná, a tudíž se nespálíte.

Celkem nepraktické je čištění, do myčky se sice jen tak tak vejde, ale pak máte na druhé straně nádoby hromadu vody. Nádoba mixéru je opravdu vysoká, takže jestli máte malou myčku, může se stát, že se vám dovnitř nevejde.

Opravdu oceňuji, že se programy se rozjíždějí pomalu, tak aby nedošlo k něčemu nečekanému: horká polévka totiž dokáže celkem bez problémů vyletět až na strop. Každopádně bych se nebál UltraBlend použít i v profi kuchyni, a to třeba na mixování krémů, smoothie, pyré, polévek nebo zmrzlinových koktejlů. Zvládl by obstojně i práci za barem. Po tříměsíčním používání můžu jen doporučit a věřím, že bude mít i velkou výdrž.

Více informací o mixéru Tefal UltraBlend najdete zde.

The post Recenze: mixér Tefal UltraBlend+ appeared first on Oh My Chef.

Všechny výše zmíněné oblasti jsem tedy zavrhla. V tu chvíli mě ale napadlo něco geniálního: proč se nerealizovat v mezilidských vztazích? Radit umím přece skvěle 😀 O vztazích toho sice moc nevím a obvykle mám problém vydržet i sama se sebou (Honzu podezírám, že se mnou vydrží jenom proto, že není skoro nikdy doma), ale co už. Na druhou stranu už mám skoro tři roky kluka, což – jak jistě uznáte – mě kvalifikuje do role vztahového experta. Uznávám, že mě ještě teda nepožádal o ruku, ale jsem optimistická: dávám tomu nanejvýš deset, patnáct let.

Každopádně pokud ještě hledáte a nevíte, v jakých vodách lovit, mám pro vás tip. Najděte si kuchaře! Soužití s kuchtíkem má totiž tolik výhod, že se budete chytat za hlavu, že vás to nenapadlo už dávno. No dobře, jsou tam teda i nějaký ty negativa a životní nejistoty, ale nenechte se odradit. A jak tedy takové soužití vypadá?

Jídlo je středobodem vesmíru. Tečka.

Už jste asi někde slyšeli, že kuchařina není práce, ale životní styl. Obecně nemám tydlety povznesený věty moc ráda, ovšem v tomto případě to platí. I když možná je to spíš diagnóza.  Zapálený kuchař totiž myslí neustále na jídlo, a to i ve spaní. Nenechte se odradit, pokud bude v noci vykřikovat “servis, kurva, servis!” nebo třeba “dvakrát medium rare, jednou medium!”. Dovolenou vybírá podle místního gastra, na výlet ho přemluvíte jenom když v destinaci bude zajímavá restaurace. Hrady a zámky padají v úvahu pouze v případě, že je součástí okruhu kuchyně.

Doma moc není, takže máte spoustu času pro sebe. Hurá (?)

Šichty kuchaře jsou šílený. Počítejte s tím, že budete po večerech sama doma. Pokud děláte od pondělka do pátku, skoro nikdy se neuvidíte. Společné Vánoce jsou jevem ojedinělým, a to platí i o všech ostatních svátcích. Na druhou stranu je tu velký prostor pro seberealizaci: můžete se naučit nový jazyk, podívat se na všechny díly nekonečného seriálu Ulice, přečíst nějakou epopej od Vondrušky. Další možnost je pít hodně vína, což v mnoha případech není na škodu: když se kuchtík vrátí domů, budete alespoň v dobrém rozmaru.

S kupováním bytu nebo domu si nemusíte lámat hlavu.

Velká výhoda pro všechny, co přehnaně myslí na budoucnost. Víte, jak se všude píše, že si nemáte brát nezodpovědné půjčky na Vánoce nebo na dovolenou? Jestliže máte doma kuchaře, všechny starosti tohoto typu odpadaj. Nepůjčej mu totiž ani na mikrovlnku, natož na byt. V nájmu je taky dobře, že jo!

Voní jako řízek (smažák, krevety, foie gras).

Co k tomu dodat. Každá by přece chtěla chlapa, co voní jako řízek. Řízek je totiž nejlepší český afrodiziakum.

Vaří doma, na dovolené i na návštěvě u příbuznejch. Nebo vůbec.

Teď pozor, tenhle bod je dost důležitý a při výběru partnera byste ho neměly zanedbat. Spousta kuchařů doma s láskou vaří a můžete se tak těšit na opulentní hody, o kterých se vám nesnilo. Dost možná na vás bude zkoušet nový kreace. Nebojte se mu říct svůj názor (když je pozitivní). Je tu ovšem jistá skupina kuchařů, která doma do ruky pánvičku nevezme. Těm se chcete vyhnout, protože jakej by to pak mělo smysl. Při samém vaření byste pak neměly čas na tu seberealizaci.

Sežene všecko, co chcete sníst.

Sežene, né sežere! I když často platí obojí. Kuchař má svý zdroje a sežene všechno, na co si vzpomenete, ať už jsou to ústřice z Francie, exotický ovoce, co přeletělo půl zeměkoule, jehněčí od Lukáše Hejlíka, no prostě cokoliv! Navíc to samozřejmě skvěle uvaří.

Má hnusný auto, ale hezkou kuchyň.

Život je otázkou priorit a ty jsou v případě kuchtíka jasné. Obvykle vlastní nějaký starší vůz plný bordelu, se kterým párkrát týdně projede trasu práce – Makro a zpět. Do kuchyně se ale investovat nebojí: hypotéka ho netíží, takže může utrácet. Doma by s klidem zvládnul uvařit menu pro 20 lidí za použití nejmodernějších kulinářských technologií. Vlastní sous-vide, termáč, Kitchen aid a nože za desítky tisíc. Jeho nejoblíbenejší písnička je znělka termomixu.

V pracovním je strašně sexy!

Chlapům to v uniformách všeobecně sluší, což platí samozřejmě i pro rondony. Je dobré si předem zjistit, jestli tomu vašemu v práci perou, protože doma ty smradlavý věci prát nechcete (řízek je sice řízek, ale odsud posud). V civilu se obvykle cítí nejistě a mnohdy kombinuje nekombinovatelné (stejně jako v jídle).

Každá návštěva restaurace s ním je zážitek.

Správný šéfkuchař rád jí venku. Inspirace je prostě důležitá, takže se za jídlo nebojí utrácet a klidně stráví pár hodin v autě, aby si užil v nějaký michelince. Skvělé jídlo ocení a bude o něm mluvit ještě týdny. Když mu ale nechutná, je zle: v lepším případě podotkne, že on by to uvařil líp nebo jinak, v horším případě prohlásí, že to za ty prachy nestálo, začne frfňat a nebude s ním dost dlouho rozumná řeč. Uplatit ho můžete řízkem.

Neumíš krájet cibuli? Tak se to naučíš.

Každý chlap se rád podělí o nějakou tu svou životní moudrost a u kuchaře to platí dvojnásob. Pokud držíte nůž jako prase tužku, neumíte vykostit kuře nebo vyfiletovat rybu, rád vás to naučí. A víte co? Tohleto společný vaření stojí za všechny zmíněný útrapy 🙂

The post Můj báječný život s šéfkuchařem: Vařečku do každé rodiny! appeared first on Oh My Chef.

Moje záliba v objevování restaurací spojená s tím, že mi dost často někdo píše o radu, kam v Praze zajít. Rozhodla jsem se tedy sepsat pár tipů: první díl by se dal celkově pojmenovat jako fine dining, nicméně některé z vybraných podniků do téhle škatulky úplně nezapadají. Navíc nemám rozřazovaní do kategorií příliš ráda, takže to beru následovně: do těchto restaurací bych se nestyděla vzít na večeři Honzu, svého dědu (po kterém jsem zdědila v naší rodině již pověstnou mlsnost) ani třeba George Clooneyho. Ve všech jmenovaných podnicích jsem byla několikrát a mohu je bez okolků doporučit. Pokud chcete oslavit životní jubileum, promoci, výročí nebo jinou událost, určitě nebudete zklamaní. Budete muset sice sáhnout trochu hlouběji do kapsy, ale věřte mi: bude to stát za to.

Záměrně vynechávám dvě michelinské restaurace, se kterými mám minimální osobní zkušenost. Berte prosím tento výběr jako moje osobní doporučení, rozhodně to neznamená, že nikam jinam nechodím. Nebo že byste nikam jinak neměli chodit vy. A pokud máte nějaký skvělý tip, nebojte se mi napsat. Gastronadšenci si musí pomáhat!

Coda restaurant

Coda sídlí v hotelu Aria kousek pod americkou ambasádou v ulici Tržiště. Jak už název napovídá, všechno je tu laděné do hudebna, ať už jde o porcelán nebo o dekorace. Na někoho může interiér působit příliš opulentním dojmem, důležité ale je, že se tu dočkáte prvotřídního servisu (troufám si říct, že v Praze nemá obdoby) a skvělého jídla. V kuchyni tu vládne šéfkuchař David Šašek, se kterým se tu pravděpodobně při vaší návštěvě i potkáte, protože na place se objevuje docela často. Davidova jídla jsou jednoduchá a chuťově dokonalá: vepřová panenka s omáčkou s uzenými kostmi a jemnou bramborovou kaší je něco tak perfektního, že to ani nelze popsat slovy. David Šašek je důkazem toho, že skvělý kuchař nepotřebuje mít na talíři kopec jehličí a gely či pěny roztodivných barev. Za skvělým kuchařem se budete vracet kvůli chuťovému orgasmu. A pokud budete mít to štěstí, prohodíte s Davidem pár slov a pokocháte se výhledem z místní terasy, která nabízí dechberoucí výhled na malostranské věže a střechy.

Degustační menu 1990 Kč, selekce vín 990.
http://www.codarestaurant.cz

Field

Field je jednoznačně největším překvapením pražské kulinární scény poslední doby. Za rok existence dostala restaurace michelinskou hvězdu, a to leží v žaludku spoustě lidem nejen z oboru. Šéfkuchaři Kašpárkovi vyčítají kopírování světových michelinských restaurací, rozhořčuje je jeho popularita a asi by mu přišili i zkaženou dovolenou. Faktem je, že Radek umí kolem své osoby udělat pořádné haló, což asi nemusí být každému sympatické. Ať už je to jakkoliv, Field představuje moderní kuchyni, která vás bude bavit. Hodně si tu hrají se suchým ledem, uzením a tekutým dusíkem: celá degustace je tedy zároveň i divadlo. A o to přece jde: do restaurace tohoto typu se nejdete “nažrat”, jdete se bavit. V jednoduchém interiéru najdete prvky farmařiny, které ostatně rezonují celým konceptem: Radek Kašpárek s českými farmáři a malými dodavately pracuje rád a na jídelním lístku je to vidět. Místní degustační menu rozhodně stojí za to, dejte si k němu nealkoholické párování, které dodává všem pokrmům další chuťový rozměr. A fun fact nakonec: víte, že Radek Kašpárek nějakou dobu pracoval v Codě pod vedením Davida Šaška? Veselá dvojka.

Degustační menu 2200 Kč, vinné párování 1300 Kč, Nealko párování 650 Kč.
http://www.fieldrestaurant.cz

Grand Cru

Honza Punčochář je bez diskuze absolutní špičkou svého oboru v našem českém rybníčku. Do Grand Cru tak budete chodit hlavně za jídlem, které je bezkonkurenční: moderní, promyšlené, sezónní a krásně nandané. Honza mnohdy zkombinuje suroviny, které se k sobě na první pohled nemusí hodit, ale na talíři tvoří přesvědčivý chuťový celek. Titul Zlatý kuchař (ať je ta anketa jakkoliv podivná a neaktuální) si rozhodně zaslouží. A je to právě Honza, který pár let zpátky přesvědčil mého dědu, zapřísáhlého nepřítele ryb na talíři, že mu můžou chutnat. Takže pokud chcete experimentovat, určitě zajdete do Grand Cru. Když už se nechat přesvědčit, tak přece od mistra! Ten ale přes svůj veškerý um zůstává věrný jednoduché domácí kuchyni a dle svých vlastních slov si nejvíce pochutná na řízku (stejně jako můj Honza), který občas najdete i na obědovém menu. A nesmím zapomenout na víno, tím tu potěší i toho nejnáročnějšího zákazníka: stará se o něj sommeliér Marek Dušek.

Degustační menu 1990 Kč, vinné párování 900 Kč.
https://grand-cru.cz

Kalina cuisine & vins

Mirek Kalina se minulý rok hodně zviditelnil kuchařskou show Masterchef, kde podal solidní výkon jako porotce. Mirek je ale hlavně výborný kuchař a taky fajn člověk (i když jak jsem slyšela, u něj v kuchyni je občas velký randál). Taky je to ale velký chlap! A taková je i jeho kuchyně: odvážná, maskulinní, plná výrazných chutí. Jídelní lístek je plný typicky francouzských surovin, takže pokud milujete foie gras, jste na správném místě. Jestli jste nikdy neochutnali telecí brzlík, neváhejte ani minutu, je to Mirkova specialita a budete se olizovat ještě hodně dlouho. Z předkrmů musíte zkusit lehce zauzený telecí tatarák. Čas od času tu mívají fantastického úhoře. Interiér je jednoduchý, ale velmi příjemný, vše je laděné do Francie. O víno se stará známý sommeliér Vítek Hepnar: pokud za víno utrácíte s radostí, jste tu na správném místě. Degustaci si u Kaliny nedáte, ale můžete zajít na víkendový oběd s rodinou nebo si prostě vybrat něco z jídelního lístku. Ať ak či onak, určitě neprohloupíte.

www.kalinarestaurant.cz

Pot-au-feu

Tenhle podnik v Rybné ulici mám opravdu moc ráda, a to nejen kvůli příjemné atmosféře a mráčku, který se pohupuje nad hlavami hostů, ale hlavně kvůli šéfkuchaři Janu Kracíkovi a jeho skvělé francouzské kuchyni. Pot-au-feu je kus Francie v centru Prahy a jestli milujete lanýže, foie-gras, šneky a pořádně silné omáčky, budete tu spokojeni. Já se sem vracím na telecí brzlík a vejce 63 s lanýžovou omáčkou a čerstvým lanýžem (neboli Kracíkovo vejce). Také jsem tu snad poprvé měla výbornou chobotnici. Kromě večerního menu tu mají denní nabídku, která je vypsaná na tabuli a mění se podle chuti a nálady šéfkuchaře. A pozor, pokud byste chtěli připravit nějakou specialitu jenom pro vás, stačí předem zavolat a domluvit se. Vyhlášené jsou místní zmrzliny, Honza se nebojí příchutí jako je šťovík nebo červená řepa. V klidu se posaďte, dejte si skleničku dobrého vína a užívejte. Něco víc o Honzovi najdete v tomto rozhovoru.

Spices

Spices je staronovým přírůstkem mezi pražskými restauracemi. Nový výhradně asijský koncept vznikl v hotelu Mandarin Oriental Prague, na místě restaurace Essensia. Hotelové restaurace to u českých hostů nemají jednoduché: už jen proto, že se obvykle musíte promotat přes recepci, třikrát se zeptat, kudy máte jít a už v ten moment by se slabší povahy nejraději otočily na podpatku a zamířily k východu. Spices má teď nepřehlédnutelný vchod přímo z ulice a bloudění je tedy zabráněno. Asijské menu je rozděleno do tří částí podle oblastí: vemte s sebou kamarády a dejte si toho víc. Já zbožňuju thajské krabí koláčky, shumai knedlíčky, gyozu s krevetami a hovězí filet s foie gras a unagi wontonem. Luxusní interiér snad ani netřeba komentovat: perfektně promyšlené je tu všechno včetně misek, talířků a hrníčku. Největší devízou podniku je ale bezpochyby šéfkuchař Jiří Štift, kterého pro jeho veselou povahu prostě musíte milovat. Můžeme si jen gratulovat, že na přelomu revoluce neuvízl v restauraci Experiment a nesmaží tam dodnes bramboráky s přídavkem kypřícího prášku. To by byla fakt škoda.

Z rozhovoru s Jiřím Štiftem: Podělíš se se mnou o nějakou historku (z restaurace Experiment)?

Bylo to na přelomu revoluce, takže se samozřejmě kradlo. Do bramboráků se přidával kypřící prášek, aby toho bylo víc, všechno se smažilo na vyjetém oleji. Těsto pořád kynulo a neubývalo, pořád ho tam bylo stejně, i když jsi to smažila třeba šest hodin. Takže jsme ho pak chodili tajně vylévat, protože nám řekli, že dokud to nedosmažíme, nepůjdeme domů a ono to bylo skoro jako v té pohádce „Hrnečku vař“. Kdybych se toho těsta nezbavil, tak jsem tam ještě dneska! Tehdy nám to připadalo vtipné, ale bylo mi jasné, že se tímto směrem rozhodně dát nechci.

http://www.mandarinoriental.cz/prague/fine-dining/spices-restaurant-and-bar/

Story

Story je prostě srdcovka. Za podnikem s jednoduchým interiérem a boží moderní kuchyní si sice musíte zajet na Petřiny, ale to vám po prvním ochutnání nebude vůbec vadit. Restauraci vede šéfkuchař Michal Černý společně se svou přítelkyní cukrářkou Zuzanou Sychrovou. Otevřít si svůj vlastní podnik a navíc v tak mladém věku fakt není sranda, a tak tu oba makají naplno. Je až neuvěřitelné, jaké pokrmy Michal zvládá vydat, i když je v kuchyni třeba sám. Zkušenosti z Londýna tu zjevně hrají roli. Menu se mění dle sezóny a na rozdíl od některých výše zmíněných restaurací jsou pokrmy cenově více než příjatelné. Nově tu připravují šestichodové degustační menu za fajnových 1250 Kč. Takže naskočte na jedničku a vzhůru na Petřiny!

Degustační menu 1250 Kč.
www.storyrestaurant.cz

Foto: osobní gastroarchiv, facebook: Story, Kalina, Field, Mandarin Oriental Prague, Grand Cru.

The post Průvodce kulinární Prahou: když jdete za zážitkem appeared first on Oh My Chef.

Proč byste dovolenou měli strávit na Sardinii? Zjednodušeně: je tam vše, co si můžete přát. Pro válecí typy dlouhé pláže plné bílého písku po celém ostrově. Pro aktivní dovolenkáře hory a kopce, treky a turistické trasy. Pro milovníky historie spousta památek a záhadná historie ostrova včetně nuraghi (kamenných věží) rozesetých po krajině. Pro foodies fantastická kuchyně plná pecorina, místních těstovin, bottargy, jehněčího a zvěřiny. Ať už jsou zájmy vás a vašich spolucestujících jakkoliv rozdílné, na Sardinii budete spokojení všichni.

Kdy vyrazit

Vlastně kdykoliv! Záleží jaké jsou vaše zájmy. My jsme si vybrali červen, což je myslím úplně ideální: ubytování není tak drahé jako v hlavní sezóně a ani vedro není tak nesnesitelné. Pokud se ale ve smažení na slunci vyžíváte a od dovolené očekáváte především intenzivní chytání bronzu, asi bych vám červnový termín nedoporučila. Počasí ještě není úplně stoprocentně letní, dost často fouká a večer je to spíš na svetřík než na šatečky. Jako jediné negativum svého pobytu na Sardinii vidím to, že pečlivě vybrané šaty celou dobu zůstaly v kufru.

Ubytování

Na Sardinii samozřejmě najdete klasické hotely na pláži s all inclusive, kde se nemusíte o nic starat. My už nějakou dobu pro veškeré cesty využíváme Airbnb, tím pádem máme k dispozici vlastní byt a klídek. Důležitá je samozřejmě velká kuchyň 🙂 Pokud jste to ještě nezkusili, rozhodně doporučujeme. Pronajmutí bytu od místních je mnohem osobnější, obvykle dostanete i nějaké tipy na výlety i restaurace a ještě něco ušetříte. Když se zaregistrujete přes náš odkaz, získáte 460 Kč na první cestu. Juchů! Dobrou volbou jsou také agriturisma: většinou zemědělské usedlosti, kde se můžete ubytovat nebo něco ochutnat (viz dále).

Poloha

Než začnete vybírat konkrétní místo, kam se vydáte, je potřeba si uvědomit, že na Sardinii prostě potřebujete auto. Tedy pokud chcete ostrov aspoň trošku poznat. My jsme na Sardinii strávili 9 dní, 4 dny kousek od “metropole” Cagliari na jihu a pět dní na severozápadě (Sassari, Alghero). Více se nám líbilo na druhém místě a shodli jsme se na tom, že právě severozápad je skvělou základnou pro výlety: během hodiny se dostanete na spousty zajímavých míst (Alghero, Grotta di Nettuno, Stintino, Castelsardo, Bosa). Abyste projeli celý ostrov, potřebovali byste minimálně měsíc: silnice jsou tu sice ve skvělém stavu, ale serpentin si opravdu užijete. Navíc krajina je občas tak úchvatná, že velmi svádí ke kochání, což by po celém dni v autě nemuselo být úplně bezpečné.

Výlety

Každá dovolená je kompromis. Zatímco já bych nejradši objevovala jeskyně, courala někde po městě a nakupovala nebo ochutnávala víno, Honza zrovna drží 6 týdnů bez alkoholu a na dovolené chce hlavně odpočívat (což je celkem logické, vzhledem k tomu, že já převážně sedím jenom u počítače a on se potí 14 hodin denně nad sporákem). Všechny naše výlety tedy musí obsahovat dvě složky, které uspokojí oba účastníky, a to 1) válecí 2) objevovací. Rovnou se přiznám, že jsme to cestování zas tak nehrotili, ale něco jsme zvládli.

Alghero

Alghero je nádherné středověké město s mořskými hradbami a historickým centrem. Perfektní pro procházky a nějaké to nakupování, obzvlášť pokud máte slabost pro výrobky z korálů, keramiku, oblečení a samozřejmě boty. Projděte se přístavem plným jachet.

Bosa

Tohle barevné městečko s hradem na kopci vás určitě okouzlí. Až sem pojedete, zastavte se v jedné ze zatáček a kochejte se výhledem: Bosa opravdu připomíná až kýčovitě idylický obrázek. Zajeďte si i do Bosa Mariny, kde se můžete vykoupat v azurově modré vodě. Pláži dodává dramatického rázu obranná věž ze 16. století.

Cagliari

Hlavní město sardinského ostrova kombinuje 3000 let historie a rušný přístav. Vyšplhejte na místní hrad a užijte si výhled na zátoku. Na jídlo samozřejmě do čtvrti Marina, kde najdete tradiční trattorie. My jsme zašli do Ci Pensa Cannas a nelitovali jsme.

Capo Caccia

Mys Capo Caccia nabízí opravdu neskutečnou scenérii: něco mezi Soubojem Titánů, Hrou o trůny a Modrou lagunou. Útesy, skály, rozbouřené moře, průzračná voda. Slovy snad ani nelze popsat, lépe poslouží foto.

Castelsardo

Castelsardo znamená v překladu sardský hrad a tento název si určitě zaslouží. Zajeďte si sem v podvečer a najezte se v La Trattoria da Maria Giuseppe. My jsme se tak nacpali, že jsme se do auta museli odkutálet. Doporučuji mix mořských předkrmů, který se podává ve třech etapách (dohromady 9 chodů), takže na hlavní jídlo už vám moc místa nezbyde. Každopádně to stojí za to! Cestou domů se stavte na sloní skále, která (překvapivě) vypadá úplně jako slon.

Jídlo!

Nebudeme si nic nalhávat, my prostě cestujeme hlavně za gastrem. Honza naštěstí rád vaří i na dovolené, kde si to prý víc užívá, a tím pádem si užívám i já! Sardinie je co se týče surovin velmi rozmanitá: oblíbená je tu zvěřina, jehněčí a skopové, kůzlečí nebo selečí (pečené selátko najdete ve venkovských agriturismech velmi často). Na druhou stranu ale samozřejmě nechybí ani ryby a mořské plody: místní specialitou je bottarga z cípala (vlastně sušené jikry). Bottarga je dost drahá, ale kousek jsme si přivezli a chystáme  recept. Povinnou zastávkou pro všechny foodies je trh v Cagliari, kde seženete všechno: nádherné cuketové květy, obří cibule, načechrané dršťky, tuňáka, mořské šneky i místní těstoviny.

Těstoviny, to je kapitola sama pro sebe. Často neobsahují vejce (podobně jako na jihu Itálie) a mají jinou konzistenci, než ty, na které jsme zvyklí: jsou trochu “žvýkavější”. Mně osobně to ohromně baví. Klasikou je tvar Malloredus (nebo gnoccheti sardi). Nenechte se ale mýlit, jsou to těstoviny, né gnocchi! Na to jsme přišli hned první večer, když si Honza gnoccheti objednal a po zbytek večeře mrmlal, že chtěl bramborové nočky.

Velmi oblíbené jsou ravioly, které se plní buď klasicky ricottou a špenátem nebo masem. Trošku bizarní se mohou zdát culurgiones, ve kterých najdeme brambory, mátu a pecorino. Pecorino je totiž všude! A nesmíme zapomenout na fregolu, kterou už jsme na blogu používali, na recept se podívejte zde.

Jaký byl náš nejkrásnější zážitek? Rozhodně návštěva v Agriturismu Beda Ista (La Ciaccia). Nejdříve jedete prašnou cestou na kopec. Nikde nikdo. O obsluhu i kuchyni se stará paní majitelka. Jídelní lístek? Stačí napsat v ruce. Domácí salám a špek. Ravioly s artyčokovým pyré z místního záhonu. Sorry, došla rajčata, tak jsme vám k masu nakrájeli okurky. Nejlepší mandlové sušenky a koláč s povidly, pro který byste zabíjeli. Prostě domácí sardská kuchyně. Taková ta, co vás přinutí vrátit se zpět.

Tak bychom mohli pokračovat dál a dál, ale to už by byl článek příliš dlouhý a v dnešní době už jste zřejmě nedočetli ani sem 🙂 Jestli se chcete o sardské kuchyni dozvědět něco víc, doporučuju Kuchařku z ostrova Sardinie Karolíny Konečné, je nádherná a velmi autentická. Nebo se tam zajeďte podívat! My se určitě ještě vrátíme. A možná hned příští rok.

Ovce

No pozor, zapomněla jsem na ovce! Ovce jsou nosným tématem každého průvodce po Sardinii. Všude jsme se dočetli, že ovcí tam jsou 4 miliony, jsou všude a všechno se z nich vyrábí. Za celý pobyt jsem viděla 1) pár ovcí v náklaďáku 2) ovci na pohledu, co jsem poslala do své nejoblíbenější pražské putyky 3) ovčí bobky na prázdném poli. Je to náhoda nebo podvod? 😀

The post Sardinie: ostrov, kde se rozhodně nebudete nudit appeared first on Oh My Chef.

Výlet jsme samozřejmě zahájili obědem, a to v restauraci Plachutta, kde jsme se nacpali schnitzelem a tafelspitzem. Na místní bramborový salát vzpomínám dodnes, takže pokud někdy budete hledat ve Vídni místo na oběd, mohu jen doporučit.

Jan Klečka chová jesetery nedaleko od Vídně v oblasti Wiener Neustadt, která byla pro chov ryb využívána již od dob Marie Terezie. Místo pro svůj chov zvolil perfektně, nachází se v regionu, kde vyvěrají na povrch podzemní prameny s vysokým podílem minerálů – a právě jeden takový pramen je přímo na farmě.

Proč je ale kvalita vody tak zásadní? Studená a čistá voda z Alp má stabilní teplotu a neustále proudí, čímž vyplavuje z ryby případné nečistoty. Jak řekl sám pan majitel, pro mnoho lidí je překvapivé, že ryba hodně pije, vlastně celý den. Pitím minerální vody si doplňuje živiny, které nedostává v potravě (v době tvorby kaviáru nedostává krmení a žije z nasbíraného tuku) a vysoký obsah minerálů se následně odráží v křupavosti skořápky kaviáru, pevnosti zrna a plnosti chuti.

Jan Klečka nás předem upozornil, že kaviár obklopuje řada výrobních tajemství, o které se s námi nemůže podělit. Prvním z nich je proces rozpoznání samce od samičky, což je informace za kterou se v oboru hodně platí, a je to pochopitelné – jeseter sibiřský totiž kaviár začíná produkovat až od 7-12 let věku, v době kdy je pohlavně dospělý. Jakmile ryba dospěje, následuje zjištění zralosti jikry – další tajemná procedura. Pan Klečka nás ale ujistil, že probíhá velmi šetrně – pro optimální kvalitu kaviáru je důležité vystihnout vhodný moment.

Nedá se svítit, pro vyjmutí kaviáru se ryba musí zabít. Po rozříznutí břicha jesetera následuje překvapení pro nás pro všechny – ryba je kaviárem doslova nacpaná. Podle odhadu pana Klečky konkrétní kus obsahoval asi 700 gramů. V tento moment také padají jakékoliv úvahy o vyjmutí kaviáru za života ryby – ta je jím totiž úplně prorostlá.

Poté následuje rychlý a velmi opatrný proces proplachování a přesunu do plechovek. Hygiena je tu opravdu zásadní, takže všichni nasazujeme síťky na vlasy a rukavice. Pan Klečka kaviár proplachuje v nerezové misce – na styku v s kovem v tuto chvíli nezáleží, ten je totiž ničivý jen pro poškozené jikry, které stejně v plechovce neskončí. Vyloučí všechna popraskaná vajíčka a poukazuje na fakt, že kaviár není jen černý – jsou tu různé barevné odstíny, od šedé až po olivovou. Na rozdíl od některých konkurentů ale kaviár podle barvy netřídí – na chuť totiž nemá žádný vliv.

Zdejší kaviár má označení Malosol, takže musí být splněn nízký obsah soli, tady je to konkrétně 3,3%. Složení solné směsi je v této profesi největším výrobním tajemstvím. S nízkým obsahem soli lépe vyniká chuť kaviáru, zároveň se ale snižuje spotřební doba – u malých plechovek jsou to 2 měsíce, u velkých (od 125 g výše) až 3 měsíce. Zásadní je tu kontakt s plechem – zatímco u malých plechovek je v přímém kontaktu až 15%, u velkých je to podstatně nižší procento. Všimněte si, že znalci kaviáru začínají zásadně z prostředku plechovky. Vědí proč.

Kaviár se plní do oficiálních plechovek, které je údajně velmi těžké získat. Obchodu s plechovkami vládne kaviárová “mafie”, která mezi sebe nechce přijímat nové členy. Je jisté, že svět kaviáru není pro slabé povahy, a to platí i pro jeho plnění. Má plechovka by na trhu neuspěla – při plnění se mi vysmekla tuhá guma, kterou se zavírá a navíc jsem zatlačila na víčko (což je asi největší prohřešek, protože tím kaviár uvnitř může popraskat). Ostatní na tom nebyli o nic lépe, ale na druhou stranu jsme si domů odnesli chutný suvenýr a výborně jsme se pobavili.

Posledním a také nejzajímavějším bodem výletu byla ochutnávka – od velmi čerstvého kaviáru, až po ten osmitýdenní. Je neuvěřitelné jak se chuť postupem času proměňuje, nejprve je velmi jemná až oříšková, postupně přechází do intenzivnějších tónů. S chutí se mění i barva, přes olivovou až po tmavě černou. Podle pana Klečky ale nelze určit v kterém stadiu je kaviár nejlepší – každý na to má jiný názor. Jasné ale je, že právě tato chuťová proměnlivost činí z kaviáru právem jednu z nejexkluzivnějších ingrediencí vůbec. A k tomu ten příběh. Bydlet v zátoce u říčky s jesetery. Je to prostě krásné řemeslo.

Poděkování panu Klečkovi, který nám umožnil nahlédnutí do výrobního procesu a  Lukášovi z Culinary: ten mi dovolil článek uveřejnit i tady na blogu (oficiální verzi si můžete přečíst v aktuálním čísle Culinary Art of Living, fotky doplnil Mikuláš Gottwald). Náš recept s kaviárem najdete zde🙂

The post Není ryba jako ryba aneb pravý rakouský kaviár appeared first on Oh My Chef.

O Budapešti se poslední dobou mluví jako o městě, kde se gastronomie náramně zvedla a někteří dokonce říkají, že předběhla i Prahu. Určitě tomu tak je v počtu michelinských hvězd, které tu drží celkem 4 restaurace. Přestože jsme v jedné z nich dělali rezervaci, 14 dní nereagovali a po opakovaném urgování nám napsali, že nemají místo. To naštve, ale co se dá dělat. Nebojte se, poradili jsme si i tak 🙂

Bistro Déryné – tak trochu nepochopitelný Bib

Protože o michelina jsme přišli, vydali jsme se do bistra Déryné, které funguje od roku 1914. Podle toho ostatně vypadá i interiér, ten na vás opravdu dýchne dobovou atmosféru. Je to prostě krásná hospoda! Těšili jsme se na typické francouzské pokrmy v perfektním provedení, když mají toho Biba, že. Nicméně to bohužel vypadá, že od roku 1914 se nezměnil ani jídelní lístek. Consommé – slaboučký vývar s jedním kusem mrkve, hovězí líčka na víně – téměř nepoživatelná hmota vytvarovaná do čtvercového tvaru (protože když je to geometrický, tak vám bude víc chutnat?). Tak takhle asi ne.

Pilot Cafe – zastávka na báječnou kávu

Po procházce boulevardem Andrássy jsme se prostě museli zastavit na kafe. Podle mapy jsme totiž usoudili, že vzdálenosti mezi jednotlivými památkami nejsou tak dlouhé, jak by se mohly zdát (což byla chyba) a najednou jsme se ocitli na půl cesty úplně ucouraní. Strasti cestovatele! Naštěstí jsme narazili na tuhle příjemnou kavárnu, kde si můžete užít luxusní kávičku – žádné piccolo ani velký presso tady nenajdete. Podle webovek má Pilot ještě jednu pobočku v centru – takže pokud jste tak trochu coffee nazi nebo si jenom potrpíte na kvalitní kávu, určitě se tu zastavte.

Menza – kde obědvá celá Budapešť

Menza není žádná hnusná jídelna, jak napovídá název, právě naopak. Skoro to vypadá, že se tu přes obědy vystřídá půlka Budapešti. Interiér je moderní, i když tu najdeme prvky retra, zřejmě v návaznosti na jméno restaurace. Menu vás určitě nezklame, z polední nabídky nebo stálého lístku si určitě vyberete. Najdete tu převážně jednoduchá, výborně dochucená jídla za celkem rozumné ceny. Mají tu také skvělé domácí limonády. Doporučujeme!

NOBU

Z celého výletu jsme se nejvíc těšili do NOBU. Bodejť by ne! Tahle restaurace v hotelu Kempinski patří do řetězce šéfkuchaře Nobu Matsuhisa a některé signature dishes se staly ikonami asijské fusion. O NOBU mi nadšeně vyprávěl Jirka Štift, který se podíval do londýnské pobočky. Dali jsme si degustační menu, kde bych vyzdvihla hlavně sushi a sashimi – pokud hledáte pouze to, určitě vás NOBU nezklame. Zbytek byl ale slabý, chutě se místy až tloukly, pokrmům chyběl balanc a většina z nich byla extrémně kyselá nebo naopak extrémně sladká. Co k tomu dodat. Snad jen to, že jsme žal po návratu do pronajatého bytečku zahnali pár pivy a brambůrky.

Halkakas – tak trochu rybí punk

Halkakas nám doporučil kamarád a tenhle tip určitě musíme poslat dál. Jde o malé rybí bistro, kde sice jedou trochu na punk, takže vám třeba v osm večer řeknou, že došlo kafe, ale jídlo je tu super, a o to přece jde. Dali jsme si předkrmový talíř, který obsahoval kapří hranolky, dva druhy rybích pomazánek a uzeného pstroužka (I think). Naprosto boží! Z hlavních jídel si dejte třeba rybí kebab, ten byl vynikající. Halkakas je pro nás rozhodně číslo jedna v poměru cena/výkon.

Centrální trh a langoše

Místní trh je místo ohromujících rozměrů, kde si můžete koupit maďarské klasiky jako jsou klobásy, uzená paprika, česnek, další paprika a ještě víc papriky. Jinak tu mají i foie gras, která se v Maďarsku hojně produkují a hlavně langoše – rušný stánek snad s 20 druhy langošů najdete v patře. Já osobně s langošem nemám moc dobrou zkušenost, protože je mi z něj vždycky blbě, ale jako pravý dobrodruh jsem si jeden dala. Už po deseti minutách jsem věděla, že to byla chyba, langoš se v mých útrobách proměnil v obří chobotnici, která se za každou cenu chtěla dostat ven. Musela jsem si jít na dvě hodinky lehnout. Ale pokud si v těchto mastných plackách libujete, určitě si tu vyberete. Mají tu dokonce i langoše nasladko (FAKT).

Tak to jsou naše gastrotipy z Budapešti, snad se vám některý bude hodit. A jaký podnik jste si v maďarské metropoli oblíbili vy? Budeme rádi za každé doporučení.